S vyloučením veřejnosti (Jean Paul Sartre)

Nevyhnutelně a navždy. Tři lidé v jednom pokoji, každý se svou vinou, každý s iluzí o sobě, které věří čím dál míň. O to víc ale potřebuje, aby ji přijal ten druhý. Ale proč by měl? Toto neúprosné drama o odpovědnosti i o tom, že sami jsme strůjci vlastního pekla, vytvořil francouzský filozof, spisovatel a nekompromisní hledač naděje Jean-Paul Sartre v roce 1944. Je to dokonale napsaná hra, která vstoupila do dějin 20. století. Do dějin úzkosti, rezignace i znovuobjevování smyslu, jež Sartre svým dílem i rozporuplným životem zosobnil lépe než kdo jiný.

O představení

Recenze

Divák vstoupí do nenápadného prostředí Divadla v klubu: hrací prostor je osazen třemi kostkami potaženými šedivým kobercem. Plechové dveře.Busta. Důstojně a komisně vyhlížející zřízenec divadla. Jde o obyčejný, všední prostor, a přesto je to peklo, které svou inscenací hry Jeana-Paula Sartra S vyloučením veřejnosti oživil v plzeňském Divadle J. K. Tyla mladý režisér Martin Vokoun.Na šedivou scénu přicházejí šedivé postavy. Zprvu nenápadné, postupně však odkrývající své příběhy a viny.Režisér zcela spoléhá na umění herců a soustředí se na pečlivě budovanou dynamiku jejich projevu.Ač každý z trojice prochází vlastním vývojem, herectví jejich zpodobitelů má společného jmenovatele. Svorně přecházejí od prvotního překvapení a naivních otázek ke stále horečnatějšímu a nervnímu vyjadřování, vzájemnému napadání, které ve finále hraničí s hysterií. Hra končí, ale to pravé, nesnesitelně nekonečné peklo může právě začít.

Markéta Dolníčková, DIVADELNÍ NOVINY 18. 11. 2009

Představy o tom, co se děje s člověkem po smrti, mohou být případ od případu různé. Optimisté věří v reinkarnaci, realisté doufají v konečnost temného a bezútěšného hrobu, lidé duchovně založení si pohrávají s představou nebe a pekla a životní skeptici si podobné myšlenky raději vůbec nepřipouštějí, protože se jim žádná z nabízených variant příliš nezamlouvá. Konečnou odpověď však nikdo nikdy nezjistí, protože některé cesty vedou pouze jedním směrem a kdo se na ně jednou vydá, ten už o své pouti nikomu žádné svědectví podat nemůže. (pokračování)

Petr Tichý, www.i-divadlo.cz 30. 4. 2010

Fotogalerie